Józe jsem vděčná každý den, že mi změnila život. Nejdříve jsem na jógu začala chodit, protože mě bolela záda, ale netrvalo to dlouho, než jsem si jógu úplně zamilovala. Za posledních patnáct let jsem vyzkoušela hodně jógových stylů, než jsem našla ashtangu. Ashtanga nebo také ashtanga vinyasa je dynamický styl jógy, který se praktikuje v Mysore stylu. To znamená, že hodiny nejsou vedené. Studenti si musí zapamatovat dané sekvence a praktikovat je pokaždé ve stejném pořadí. V ashtanze existuje šest sérií, od základní první série až po tu nejpokročilejší, ke které se za život dostane jen málokdo. Už druhá série je daleko daleko těžší než ta první a obtížnost se s každou sérií zvyšuje. Já už ashtangu cvičím osmým rokem, poslední čtyři roky téměř denně a v podstatě jsem pořád na začátku.
Od konce minulého roku jsem ale nemohla moc cvičit, protože jsem si pohmoždila zápěstí, když jsem skákala do pozice bhujapidasana. Zápěstí už se od té doby o mnoho zlepšilo, ale trvá to docela dlouho se dostat zpět na stejnou úroveň, na které jsem byla předtím. Minulý týden byl první po dlouhé době, kdy mi moje praxe začala připadat téměř normální. Během těch několika měsíců, kdy jsem nemohla cvičit, jsem ztratila hodně síly a částečně také flexibilitu, ale jak se postupně jarní dny prodlužují a ráno je světlo a tepleji, síly se mi pomalu vracejí.
Opravdu mi to chybělo! Jóga se za ty roky stala součástí mého života a dnes už si uvědomuji, že od té doby, co jsem našla ashtangu, se můj život začal pomalu měnit k lepšímu a jsem moc vděčná, že jsem ashtangu našla. Žiju uvědoměleji a mám pocit, že má můj život větší smysl. Dřív jsem se v tom životě pořád jenom nějak plácala beze smyslu a směru, kam se ubrat. Upřímně ale přiznám, že není vždy lehké vstát o půl šesté ráno a jít cvičit, zvlášť v zimě, když je ještě tma. Chce to hodně odhodlání. Každopádně to za to stojí. Nejen, že mám více síly a mé tělo je pevnější než kdykoliv předtím. Jóga mě učí mít své tělo ráda. Díky józe si uvědomuji, co všechno mé tělo dokáže, jaký je to vlastně zázrak. V minulosti jsem trpěla poruchou příjmu potravy, a přestože už je to dávno, stále nemůžu říct, že mám své tělo úplně ráda. Věřte mi, že se snažím! Někdy mám lepší dny, ale občas mám stále ještě dny, kdy svoje tělo moc ráda nemám. A jsou dny, kdy ho nemám ráda vůbec, obzvlášť když mám nějaké zdravotní potíže a ono nefunguje tak jak má. Vím, že právě tehdy bych své tělo i sebe měla mít nejradši a měla bych se o sebe starat a hýčkat se, ale někdy to prostě nejde.
Každý máme špatné dny, a proto je opravdu důležité soustředit se na přítomnost a brát to den po dni. Můžete dělat chyby, to je lidské, důležité je si pak pokaždé odpustit. Hlavně si nic nevyčítejte. V životě i v józe pokrok není stále lineární. Přichází a odchází ve vlnách. Můj život a moje cesta od té doby, co jsem začala cvičit jógu, rozhodně lineární nebyly. Nahoru a dolů, dopředu a zpět. Pomalu se posouvám dopředu po své klikaté cestě a vím, že jsem v daný okamžik přesně tam, kde mám právě teď být.
Jóga nás učí trpělivosti. Jóga (a také meditace) dokáže mou mysl zklidnit. Pomáhá mi vyčistit si hlavu. Když si ráno stoupám na podložku, nikdy nevím, co se stane, jaká ten den moje praxe bude. V ashtanze, přestože se každý den cvičí stejné pozice ve stejném pořadí, praxe není nikdy stejná jako den předtím. Každý den, nebo alespoň každý všední den (tradičně se ashtanga cvičí 6 dní v týdnu, ale já o víkendu potřebuju většinou odpočívat), si stoupám na podložku a nechávám tomu volný průběh. Co se má stát, to se stane. Někdy cvičím celou sérii, někdy jen základní pozice, takzvané denní minimum, pozdravy slunci a závěrečné pozice. A tak je to v pořádku. Dřív jsem poctivě cvičila každý den celou sérii, chodila jsem každé ráno do jógového studia a pak se hnala do práce. Teď už to nehrotím, odcvičím si doma, na co se daný den cítím, zamedituju si, pak se v klidu nasnídám a jdu pěšky do práce. Žádný spěch. Do studia zajdu jen občas. Když jsem hodně unavená, třeba necvičím vůbec nebo jen medituju. A stejně tak jsem začala přistupovat i k životu, nechávám ho plynout a dělám věci tak, jak to v danou chvíli cítím.
Než jsem ashtangu našla, nevěděla jsem co si se svým životem počít. Nevěděla jsem, co mě zajímá, co bych chtěla dělat, co je mou vášní. A cítila jsem se kvůli tomu méněcenná. Od dětství jsem chtěla být spisovatelka. Naučila jsem se sama číst, když mi byly čtyři roky a četla jsem si často večer pod peřinou, když už jsem měla dávno spát. Na základní škole jsem začala psát básničky a zanedlouho potom deník. Ten si píšu dodnes, i když se dost změnil obsah a můj přístup. Zápisky už nejsou negativní, nestěžuju si papíru. Sepíšu si, za co jsem vděčná, co mě těší, čeho chci dosáhnout. Někdy nechám psaní jen tak volný průběh, nechám se vést svým podvědomím. Sama sebe se třeba zeptám: Co bych měla dnes vědět? A odpověď vždy přijde a někdy mě samotnou překvapí.
Psaní bylo pro mě vždycky snazší než mluvení. Tek nějak jsem cítila, že na papíře můžu být upřímnější. Mohla jsem říkat, cokoliv jsem chtěla, cokoliv jsem cítila. Papír mě za to nesoudil, jen pozorně naslouchal a byl ke mně shovívavý. Na vysoké škole bylo tvůrčí psaní mým nejoblíbenějším předmětem. Ale nemyslela jsem si, že jsem dost dobrá na to, abych se mohla stát spisovatelkou. Myslela jsem, že nevím, o čem bych mohla psát. Neuměla jsem si vymýšlet příběhy. Přesto jsem si myslela, že jednou napíšu román. Dnes už si nemyslím, že bych měla psát romány. Myslím si, že jsem tady, abych ostatní lidi svým psaním inspirovala a dodávala jim odvahu a naději.
Mou druhou vášní je totiž pomáhat lidem. Vždy jsem měla pocit, že můj život na zemi má nějaký smysl, nějaký důvod. Že tu mám nějaké poslání. Že tu jsem, abych lidem pomáhala. Dlouho jsem nevěděla, jak bych měla pomáhat. Před několika lety jsem si myslela, že bych své poslání mohla najít v humanitární pomoci a že k tomu potřebuju příslušné vzdělání (dalším důvodem bylo, že jsem chtěla sehnat kvalifikovanou práci na Novém Zélandě, kde jsem žila, ale to je jiná kapitola). Přestože jsem studium nenáviděla, když jsem byla na vysoké poprvé, přihlásila jsem se na druhou vysokou školu, na mezinárodní vztahy. Zároveň jsem při škole a při práci v kavárně dobrovolně pracovala pro dvě velké humanitární organizace a napsala jsem diplomovou práci o humanitární pomoci. Jednou, když jsem vybírala peníze pro děti v Africe, mi někdo řekl: „Proč pomáháte lidem na druhém konci světa, kteří si ani nechtějí nechat pomoct. Proč radši nepomáháte lidem tady doma?“ Ta otázka se mnou rezonovala, ale nedokázala jsem na ni tehdy odpovědět. Navíc jsem při psaní své diplomové práce dospěla k závěru, že humanitární pomoc není řešením. Psala jsem o efektivnosti humanitární pomoci v zemích, které jsou zasažené nějakým dlouhodobým ozbrojeným konfliktem, a dospěla jsem k závěru, že v těchto případech efektivní není ani trochu (nemluvím tady o akutních případech, jako jsou přírodní katastrofy). Dokud nenalezneme příčinu chronického problému (v tomto případě ozbrojeného konfliktu), nemůžeme tento problém vyřešit pomocí náplastí.
Se zdravím je to stejné. Nemá cenu maskovat příznaky chronických nemocí pomocí léků, jako to dělá tradiční medicína. Řešením problému je odhalit pravé příčiny zdravotních problémů a zaměřit se na jejich odstranění. Já jsem si tím vším každopádně musela projít, zažít si to, dokončit druhou vysokou školu a získat domnělou práci snů, která pro mě byla tak stresující, že jsem z ní onemocněla. Dnes už vím, že se to tak mělo stát. Někdy se člověk musí dostat až dolů, aby se mohl ode dna odrazit a vystoupat zpět nahoru. Musela jsem onemocnět, abych si uvědomila, co je důležité, co má pro mě v životě smysl a co od života chci. Že se musím nejdřív sama začít uzdravovat, abych pak mohla začít pomáhat ostatním na cestě k jejich uzdravení. Lidem, kterým rozumím, protože jsem si sama něčím podobným prošla. Tímto způsobem můžu být užitečná a přispět ke změně světa, který také potřebuje uzdravit. Každý musíme začít především u sebe.
Jóga mě naučila se dívat do nitra a hledat odpovědi tam. Nikdy jsem nemohla najít ty správné odpovědi okolo sebe. Dlouho jsem nevěřila v sama sebe a neposlouchala jsem svůj vnitřní hlas. Měla jsem pocit, že vlastně nevím, kdo jsem a co od života chci. Proto jsem vlastně dnes vděčná, že jsem onemocněla, protože bych jinak možná ani nepřišla na to, co vlastně dělat chci. A také jsem vděčná józe, že mě na tuto cestu přivedla, že mi otevřela oči a naučila mě samu sebe vnímat.
Aktuální nabídku mých programů a služeb najdete pod tímto odkazem.
