Nevím, kolik z vás, kdo jste na autoimunitním protokolu nebo nějaké jiné terapeutické či eliminační dietě (či trpíte nějakými chronickými zdravotními potížemi a uvažujete z tohoto důvodu o tom, že byste autoimunitní protokol, GAPS nebo něco podobného vyzkoušeli), jste někdy trpěli nebo stále ještě trpíte poruchou příjmu potravy. Myslím si, že nás nebude úplně málo. Samozřejmě je čím dál tím víc lidí obecně, kteří trpí nějakou chronickou nemocí, ale mám pocit, že procento lidí s historií PPP, kteří řeší své zdraví je opravdu vysoké. Nebo jsem to jen já, kdo na ně pořád naráží? Přece jen, člověk si do života přitahuje věci, kterým věnuje energii.
Lidé s historií PPP mívají problém s přijetím vlastního těla a se vztahem sama k sobě, alespoň já to tak mám. A přitom je to tak důležité pro naše zdraví, jak se sami na sebe díváme a pečujeme o sebe, jak se máme rádi. Naše myšlenky utváří naši budoucnost. Pokud si jen stále říkáme, co všechno se nám na našem těle nelíbí, tak se to zákonitě musí dřív nebo později na našem zdraví nějak projevit. Věřte mi, že já už se roky snažím mít své tělo ráda, cvičím jógu, zkoušela jsem afirmace, ruš terapii, EFT a další praktiky. A to všechno mi moc pomohlo a stále pomáhá. Někdy se mi to daří lépe, někdy hůře, ale ještě jsem nikdy nedospěla do stavu, že bych každý den mohla říct: “Ano, já svoje tělo mám ráda takové jaké je.” Někdy mi někde vzadu v hlavě nějaký hlásek našeptává (také občas řve) co všechno je na mém těle špatně, ať už jde o mé proporce, ekzém, dosavadní neúspěchy s otěhotněním, trávicí potíže nebo nafouklé břicho. Ale pořád se o to snažím, pracuju na sobě, protože kdybych na sobě nepracovala, bylo by to ještě mnohem horší. Neříkám, že nemám dobré dny, to vůbec ne, dobrých dnů je spousta, ale také chci, aby lidi věděli, že i patnáct let po tom, co se někdo z bulimie nebo jiné PPP vyléčil, může ve vztahu k sobě a svému tělu stále mít občas nějaké problémy, zvlášť když mu zdraví neslouží tak jak by mělo. Chci o tom mluvit, protože někdo další si možná prochází něčím podobným a moc se o tom nemluví. Já věřím, že když o svých problémech budu mluvit, tak tím můžu pomoct nejen sobě, ale i ostatním právě proto, že jsem si něčím podobným sama prošla a vím s čím se potýkají. Sama vím, jak mi pomáhá a inspiruje mě číst příběhy lidí, kteří si prošli něčím podobným jako já.
Nedávno jsem strávila prodloužený víkend na cestách a po měsíci, kdy jsem ze svého jídelníčku vyřadila téměř všechno ovoce (protože jsem měla podezření, že přispívá k mým trávicím obtížím), jsem se rozhodla ho zařadit zpět. Když cestujete, není vždy možnost si jídlo na celý den připravit (jako to dělám za normálních okolností) a ovoce je na cestách nejjednodušší svačina. Není sice dobré to s ovocem přehánět a cpát se jím od rána do večera, ale úplně ho dlouhodobě vynechávat určitě také není nejlepší, už kvůli vitamínům, které ovoce obsahuje. Stejně jsem neměla pocit, že by u mě po vysazení ovoce nastala nějaká výrazná změna. Jediné, co mi vysazení ovoce přineslo, byl dojem, že nic nemůžu a že se musím ještě víc omezovat a začaly u mě nabíhat nepříjemné myšlenky, které znám moc dobře z dob, kdy jsem měla bulimii.
Tyto nepříjemné pocity byly ještě umocněny tím, když jsem zjistila, že jsem od začátku roku, tedy od té doby, co jsem s AIP začala, přibrala asi čtyři kila, což na AIP není moc obvyklé. Opravdu mě to nepříjemně překvapilo, protože většinou lidé uvádí, že na AIP dost zhubli (není divu, když nemůžete jíst skoro žádné sacharidy a jíte pouze zeleninu, maso, zdravé tuky a trochu ovoce). Doma váhu nemám, ale začala jsem nejdříve mít pocit, že se při józe nějak hůř dostávám do některých pozic, pak mi začaly být těsnější džíny a když jsem se konečně na návštěvě u známých zvážila, byla jsem docela překvapená. Jak to, že tloustnu, když nejím skoro žádné sacharidy?!
Samotnou mě napadlo (a pak mi to potvrdily i dvě kolegyně výživové poradkyně), že přibírání může u někoho na nízkosacharidové stravě nastat právě z důvodu nedostatečného příjmu sacharidů. Tělo má pocit, že je nouze (rozuměj hladomor) a radši si začne dělat zásoby na horší časy. Už jsem stejně přemýšlela, že zkusím do svého jídelníčku začít znovu některé potraviny zařazovat, tak proč ne i sacharidy. Sice mi všechny příznaky zdaleka nevymizely, ale jde také o mou psychickou pohodu. Kvůli mé bulimické minulosti ve mně přibírání vyvolává opravdu hodně nepříjemné pocity a myšlenky a není vždy lehké se s tím srovnat, zvlášť když vím, že jsem se tímto způsobem stravovala s nejlepším vědomím a svědomím, že pro sebe a své zdraví dělám to nejlepší.
Sarah Ballantyne v The Paleo Approach píše, že někteří lidé mohou na AIP přibrat, protože byli nutričně podvyživení a jejich hormony (inzulin, leptin, gherlin a kortizol) jsou rozhašené. Když tělu začnete dodávat dostatečnou výživu, začne si nejdříve ukládat zásoby na horší časy a hubnout pak začne až ve chvíli, kdy je dostatečně nutričně vyživené. Já jsem se ale už před začátkem AIP stravovala kvalitně, takže se přikláním spíše variantě s nedostatkem sacharidů a možným nadbytkem tuků. Nemyslím si ale, že tuků konzumuju zase až tak moc, když vidím, kolik toho sní někteří jiní lidé, kteří jsou na paleu nebo na nízkosacharidové dietě. Navíc když sním větší množství něčeho tučného, dělá se mi stejně těžko, takže to nepřeháním. Při přibírání nebo hubnutí může jít taky o to, jaký máme denní příjem a výdej a jaká váha je pro naše tělo přirozená (nemusí to být tak nízká váha, jakou bychom si představovali v dnešní době my). Já jsem měla na paleu i na AIP často hlad, zelenina mě sama o sobě moc nezasytí. Takže pokud jsem nechtěla jíst pořád jen maso, musela jsem se na paleu dojídat například ořechy, na AIP pak kokosem, abych ten hlad zahnala. Je opravdu možné, že moje tělo prostě potřebuje jíst víc sacharidů. Když jsem začala své zdravotní potíže řešit, byla jsem téměř rok na veganské stravě, které je vysokosacharidová a zhubla jsem téměř 10 kilo. Každý jsme opravdu jiný. Já nechci rozhodně nijak shazovat účinky paleo diety nebo AIP, oba přístupy mi s mými zdravotními problémy moc pomohly, ale člověka je potřeba brát jako celek a psychika hraje při uzdravování velkou roli. Takže pokud někdo na AIP nebo paleu tloustne a vrací se mu myšlenky z dob, kdy měl PPP, tak je určitě potřeba něco změnit.
Často se například také mluví o prospěšnosti půstů a přerušovaných půstů, rozhodně se ale nedoporučují lidem, kteří trpí nebo někdy v minulosti trpěli nějakou poruchou příjmu potravy. To jsem také dříve nevěděla. Navíc jsem si myslela, že už tyto problémy mám dávno za sebou, ale když jsem vloni v rámci své cesty za uzdravením přerušované a pak i celodenní půsty zkoušela, dopadlo to tak, že jsem vždy po přerušení půstu měla tak neskutečný vlčí hlad, že bych „sežrala“ vše na co jsem přišla, a to ve mně vyvolávalo tak nepříjemné pocity a myšlenky, že jsem toho musela nechat, ať půsty pro mé střevo prospěšné jsou nebo ne. Pro mou psychiku a tudíž ani pro mě jako člověka rozhodně prospěšné nebyly a nehodlám to znovu zkoušet, i když bulimií jako takovou už dávno netrpím. Když byl někdo někdy závislý na jídle, není to jak s alkoholem nebo cigaretami, že si to prostě už nedáte. Jíst musíte pořád a pro někoho s historií PPP je podle mě důležitá pravidelnost, aby nedocházelo k takovým výkyvům a záchvatům žravosti. Jakékoliv omezování může být spouštěčem pro nezdravé myšlení a chování.
Už jsem četla hodně příběhů lidí, kteří neměli s AIP úplně nejlepší zkušenosti, a mám čím dál tím větší pocit, že AIP, ani žádný jiný protokol nejsou v léčbě chronických nemocí všemocné ani univerzální. Každý jsme jiný a je potřeba náš jídelníček upravovat podle individuálních potřeb. Rozhodla jsem se tedy, že začnu pomalu do svého jídelníčku některé potraviny, včetně sacharidů, zkoušet zařazovat a sledovat, co to se mnou udělá. Už jsem před pár dny úplně bez problémů zařadila kmín, který mi při vaření hodně chyběl a mám v plánu v znovuzařazování pokračovat. Budu se řídit jednak doporučeními Sarah Ballantyne a jednak svými výsledky testu na potravinové intolerance. Potraviny, na které jsem měla nízké reakce, budu určitě zkoušet zařazovat dříve než ty, na které jsem měla reakce vysoké. Rozhodně tedy nehodlám v blízké době zkoušet jíst třeba lepek nebo vaječný bílek, protože u obou mám velmi vysoké hodnoty.
Chtěla bych také tímto napravit jeden omyl, kterého jsem se sama dopustila a kterého se dopouští mnoho lidí, kteří se stravují podle autoimunitního protokolu. Domnívala jsem se, že na AIP má člověk zůstat, dokud jeho problémy nevymizí úplně, ale v minulých dnech jsem toto téma studovala na různých AIP webových stránkách a fórech a většina z nich tuto mylnou (a široce rozšířenou) domněnku vyvrací. AIP je především eliminační dieta a nemělo by se na ní zůstávat dlouhodobě. Je to takový odrazový můstek. Jeho účelem je na nějakou dobu vysadit z jídelníčku nejvíce problematické potraviny, aby mohlo dojít ke zklidnění imunitního a trávicího systému a po nějaké době (uvádí se minimálně jeden měsíc, ale můžou to být i měsíce dva, tři nebo více, záleží na každém, jak se cítí a jak rychle jeho potíže mizí nebo se aspoň výrazně zlepší) se vyřazené potraviny začnou opět znovu zařazovat a sledují se reakce. Sarah Ballantyne uvádí, že by člověk měl zaznamenat nejen výrazné zlepšení symptomů a trávicích obtíží než začne do svého jídelníčku zařazovat potraviny, které na AIP povolené nejsou. Měl by také mít pod kontrolou zvládání stresu a dbát na ostatní aspekty AIP, jako je dostatečný spánek, trávení času venku (nejlépe v přírodě), pohyb, psychickou pohodu, trávení času s rodinou a s přáteli atd.
AIP není trvalé řešení a není záhodno protokol dodržovat dlouhodobě. Když zůstanete na AIP moc dlouho, často dochází k tomu, že si lidé vypěstují strach z potravin, které na AIP nejsou povolené. Může to vést až k PPP zvané orthorexie, a to rozhodně není cílem AIP. Cílem je eliminovat potraviny, které jsou prozánětlivé a nejvíce pravděpodobné, že by mohly být problematické a jakmile se náš imunitní systém a naše střeva zklidní, můžeme začít postupně pomalu zkoušet potraviny zařazovat a sledovat, jak na ně reagujeme. Už se mě na znovuzařazování několik z vás ptalo a já jsem slibovala, že o tom článek brzy napíšu. Téma poruch příjmu potravy ale momentálně se mnou rezonuje víc a potřebovala jsem se z toho vypsat. Třeba tím pomůžu někomu dalšímu, kdo se někdy trápí stejně jako já. Nejste v tom sami.
Pokud byste k tomuto článku měli nějaké otázky nebo připomínky, budu moc ráda, když mi napíšete.
Pro ty z vás, kteří by se chtěli dozvědět víc o autoimunitním protokolu (AIP), můžete více informací najít zde.
Aktuální nabídku mých programů a služeb najdete pod tímto odkazem.
